Základní pojmy (2) – Citlivost (ISO)
Citlivost určuje, jak moc reaguje film na dopadající světlo. Čím je citlivost vyšší, tím méně je potřeba světla pro ideální expozici. A tady je jeden zásadní problém: citlivost je určena použitým filmem v analogovém fotoaparátu, případně použitým snímačem v digitálním fotoaparátu. Jediný způsob, jak změnit citlivost, je vyměnit film resp. snímač. U digitálních fotoaparátů je sice možné citlivost nastavit, ale je to v podstatě jen „digitální podvod“.
Všechny snímače v digitálních fotoaparátech mají jednu fixní citlivost (většinou 100 ISO). Digitální snímač na každé své buňce určí intenzitu světla v rozmezí 0 – 255 (platí pro 8 bitový snímač, dražší snímače mají větší rozsah) a tu předá ke zpracování procesoru fotoaparátu. Pokud si uživatel nastaví citlivost, která je shodná s fyzickou citlivostí snímače, pak se intenzita světla od snímače rovná intenzitě, která se uloží. Pokud si ale uživatel zvolí citlivost např. 400 ISO a snímač má reálnou citlivost 100 ISO, provede obrazový procesor jeden úkon navíc. Vynásobí reálnou intenzitu světla, kterou získal od snímače. V tomto případě by to bylo čtyřikrát. Pokud snímač řekne fotoaparátu, že na konkrétní buňku dopadlo 50 jednotek světla, procesor tuto hodnotu znásobí a uloží hodnotu 200. Toto chování má ale jeden zásadní vedlejší efekt – zanáší do fotografie šum! Je to způsobeno tím, že při vysokých hodnotách ISO dochází ke zbytečné degradaci reálné citlivost snímače. Pokud má snímač citlivost 100 ISO (a rozlišovací schopnost 255 jednotek světla) a my hodnotu, kterou naměří, vynásobíme třeba 16× (1600 ISO), tak už pro reálnou hodnotu 16 dostaneme po zpracování plnou úroveň světla 255! Jinými slovy, donutíme snímač pracovat jen v rozsahu 0 – 16 místo nativních 0 – 255. Od nativní hodnoty 17 a výše totiž po zpracování procesorem dostaneme maximální možnou hodnotu 255 (čistá bílá). Sice nám stačí 16× méně světla pro správnou expozici, ale zase jsme donutili pracovat snímač jen v 1/16 jeho reálného rozsahu.
